Již v 5. století před naším letopočtem chválil Hippokrates, praotec medicíny, „zázračný kořen“ a také římský učenec Plinius vyjádřil o více než 400 let později přesvědčení o jeho účinku. Ve středověku pak doporučovala jeho užívání vedle loršského lékopisu také Hildegarda von Bingen.

Kozlík lékařský se užíval jako uklidňují prostředek a také „při všech křečovitých a škubavých onemocněních, proti padoucnici a při hysterických záchvatech“. Ale tato temná doba plodila i pověry, a tak byla „smradlavému kořenu“ připisována schopnost chránit před zlým. Měl zahánět duchy, ďábla a čarodějnice. Ve staré lidové říkance se praví „Kozlík, dobromysl a kopr, čarodějnici zkrotl“.

Sebastian Kneipp uvádí v atlasu rostlin z roku 1894 následující oblasti použití: „bolesti na prsou, v podbřišku, bolesti hlavy, migréna, podráždění žaludku, astma a nervová závrať“.

Věděli jste?

U koček vyvolává kozlík zcela jiné reakce. Vůni vnímají vyloženě jako afrodiziakum – což vysvětluje pojmenování kozlíku jako kočičí kořen. Ale pozor, ne každá kočka na omamnou vůni kozlíků reaguje.